Oświęcim (německy Auschwitz) je okresní město nacházející se v Malopolském vojvodství na soutoku řek Soly a Visly.
V současné době zde žije asi 40 tisíc obyvatel. Všichni ve stínu největší evropské i světové tragédie 20. století.
V rámci výuky dějepisu jsme se i my připojili k tisícovkám lidí, kteří každoročně toto místo navštíví, aby si připomněli hrůzné okamžiky druhé světové války.
Abychom dorazili včas, museli jsme vyjíždět už ve tři hodiny ráno a strávit šest hodin v autobuse. Už dopředu jsme byli obeznámeni s přísnými bezpečnostními podmínkami – největší zavazadlo velikosti 30x20x10 cm, žádné ostré předměty a při průchodu skenovacím rámem sundat pásky! Zřejmě jsme ale nebyli připravení dostatečně. Davem lidí jsme byli vmanévrováni do dlouhých front. Z velkých obrazovek na nás blikaly pokyny, jak se připravit k prohlídce – všechny elektronické přístroje vyndat, otevřít tašku, projít rámem. K mému velkému překvapení jsem musela vysvětlovat pracovnici ostrahy, proč mám s sebou přídavný blesk k foťáku, a co to vůbec je. Konečně jsme se dostali do samotného prostoru tábora, každý z nás dostal sluchátka a dál jsme pokračovali s průvodcem ve dvou skupinách. Vzhledem k omezeným časovým možnostem jsme se na každém místě zdrželi jen chviličku, a už jsme byli popoháněni dlouhými větrnými cestami k další zastávce. Na to, abychom si plně uvědomili všechny hrůzy, které se kdysi v těchto místech odehrávaly, to nestačilo. Dojmy se kupily s každým dalším místem, s každým dalším předmětem – obrovský kontejner osobních kastrolů, hrnků, talířů, hromada brýlí, mnoho a mnoho párů bot, stovky fotografií vězňů na stěnách, dvě tuny ženských vlasů, ze kterých se v Německu tkaly koberce… Až když jsme si dali do souvislosti tyto náhodné obrázky, dovedli jsme z nich poskládat celý hrůzný příběh.
Koncentrační tábor byl rozdělen do tří částí – v té první a hlavní jsme strávili asi hodinu a půl, načež jsme přejeli do asi tři kilometry vzdáleného tábora Birkenau. Tato část byla postavena poté, co se první základna tábora stala kapacitně nedostačující. Z původního tábora se však zachovalo jen několik baráků – obrovské plynové komory Němci výbuchem takřka srovnali se zemí, když se blížila ruská vojska. Stejný osud stihl i třetí část tábora – po té nezbylo zhola nic.
Po třech hodinách jsme měli celou prohlídku za sebou. Nasedli jsme zpět do autobusu domů a zpracovávali všechny dojmy z této exkurze.
Přestože od konce války uplynulo už více než 70 let, místa, jako je právě Osvětim, neztratila nic na své hrůznosti. Jsou nám trvalou připomínkou jedné ostudné kapitoly naší historie, na kterou bychom však neměli nikdy zapomenout. Lidé, kteří zažili druhou světovou válku, nám zde zanechávají svědectví v podobě deníků, fotografií, vzpomínek… A my bychom je za žádných okolností neměli ignorovat.
Martina Veberová, C3A