Dvoudenní pobyt s úplně neznámými lidmi. To může znít strašidelně pro mnohé z vás a ano přiznávám, že jsem byla také lehce vylekaná tímto způsobem seznamování s mými budoucími spolužáky, kteří zůstanou po mém boku další 4 roky.
Mé první myšlenky byly: ,,Jaké bude jídlo?”, dělám si srandu… To přišlo až jako druhé. Moje největší obava byla zda zapadnu. Vsadím se, že i ostatní měli menší nervozitu z našeho prvního společného setkání, ale jako… Kdo by nebyl? Z ničeho nic se ocitneme v novém prostředí mezi novými lidmi, které jsme nikdy v životě před tím neviděli.
Ten první den, 28.9., konečně začal náš adaptační kurz. Všichni jsme se báli, jací ostatní budou, ale díky nabitému programu, který nám pravděpodobně narušil prázdninové zlozvyky, jsme se úspěšně poznávali. Pomocí týmové práce jsme postupně splňovali úkol za úkolem. Díky těmto aktivitám jsme museli neustále mezi sebou komunikovat, nezáleželo na tom, jakým způsobem. Proto kdybyste u toho byli, spletli byste si nás možná častokrát s pacienty z psychiatrické léčebny. Pan učitel Bauer připravil program, který byl někdy náročný, ale přesto velmi zábavný a skvěle promyšlený. Po těchto únavných aktivitách jsme museli opět nabrat síly a jak jinak než jídlem ze školní jídelny, které nikdy neomrzelo.
Na konci tohoto nezapomenutelného zážitku jsme obdrželi od žáků třetích ročníků, kteří zde vypomáhali, polodrahokam tzv. sokolí oko. Milá pozornost na památku, ne?
Aneta Kolovecká, C1A