Dvacátý osmý srpen byl tady a my čekali před školou, až nás vyzvednou a my se začneme seznamovat, jak se patří. Člověk by si myslel, že když jsme se někteří znali prostřednictvím internetu, půjde to od začátku hladce.
Ale pořád ještě jsme jenom lidé, a proto jsme se potřebovali trochu rozkoukat. Trvalo trochu déle zapamatovat si všechna jména, a tak jsme skoro celé dopoledne strávili jen představováním. A protože jsme v tom stále tápali, naši instruktoři se rozhodli, že bychom se mohli poznat blíže. Nechali nás proto zaplést se jeden do druhého a pak se společně znovu rozmotat. Jenže to nešlo tak lehce, jak se na začátku zdálo. Jediné, čeho jsme docílili, byl kontakt bližší, než si kdo vůbec představoval.
Další aktivity přišly hned po obědě. Čekal nás scrabble v terénu, který byl pravým opakem klidné hry. Zapotili jsme se při něm víc než při obvyklé podobě téhle deskovky. Zřejmě se každý na začátku styděl a moc nechtěl dělat kroky vpřed, přestože se všichni snažili, jak nejvíc mohli. Ale při první opravdu týmové hře založené na domluvě šel najednou všechen ostych pryč a nastoupila jen chuť hrát. Mysleli jsme si, že tohle je jedna z těch nejhorších aktivit, které nás čekaly, dokud jsme se ovšem neseznámili s hrou „Bez kyslíku“. Ale nazvat tu hru nejhorší by možná nebylo úplně fér, protože právě tam jsme dovolili ostatním vidět nás v té méně komfortní situaci. Málem jsme sice vypustili duši, ale vyplavilo se všechno napětí.
Zlomový okamžik pro nás přišel po večeři, kdy před námi byla poslední hra toho dne. Do dějin naší třídy se to už zapsalo jako spor o matku a Grega. Stala se totiž ta jediná věc, kterou jsme nečekali: Naši instruktoři nás nechali se pohádat. Nešlo o žádné křičení ani nadávky. Naopak. Právě v té třídě se z nás stala celkem slibná parta. Přesně tam jsme si totiž poprvé opravdu skutečně porozuměli, přestože se děl naprostý opak. Díky oné hře jsme zjistili, kdo myslí podobně a s kým je nám dobře.
Našeho adaptačního kurzu jsme se někteří dost báli. Někdo šel do úplně cizího prostředí, jiný zde znal jen pár lidí. Ale když jsme si večer povídali, podělili se o zásoby sušenek a sladkostí a probrali důležité i nedůležité věci, přišlo mi (a myslím si, že nejen mě), jako bychom se znali celou věčnost.
A přestože jsme následujícího dne museli už jet domů, zahráli jsme si ještě několik dalších super her, které nás ještě o další kousek propojily. Tímto zároveň děkujeme panu učiteli Bauerovi a instruktorům Káje, Jindrovi a Lucce, kteří nám tyhle dva dny velice zpříjemnili. A hlavně našemu panu třídnímu učiteli Marku Mannovi, jenž nás uklidnil jako nikdo před ním. Pokud by naše následující čtyři roky na GJO byly takhle skvělé jako právě tento adapťák, myslím, že bychom se nemohli nic než těšit.
Aneta Neprašová C1B