První červnový týden se německá část třídy V4A spolu s naším p. učitelem Posseltem a paní Budajovou vydala do saské Hoyerswerdy na výměnný pobyt s žáky z tamního církevního gymnázia.
Město samotné má asi 30 000 obyvatel, avšak před necelými 30 lety jich zde žilo kolem 70 000. Úbytek obyvatelstva je způsoben především uzavíráním hnědouhelných dolů a celá oblast se pomalu začíná orientovat na turistický ruch.
Ještě než jsme dorazili v pondělí na místo, absolvovali jsme prohlídku města Bautzen (Budyšín), kde jsme navštívili centrum města a muzeum Lužických Srbů, protože právě Bautzen byl a dodnes ještě trochu je jedno z center hornolužické kultury. Po příjezdu do Hoyerswerdy jsme se rozdělili do rodin a tím náš společný pondělní program skončil.
Následující den byla na programu návštěva Krabatova mlýna. Prastará lužická pověst o Krabatovi je v Německu velmi známá a povědomí o její existenci mají díky knížce Čarodějův učeň od Otfrieda Preusslera, německého autora u nás více známé Malé čarodějnice, pocházejícího ze severu Čech a vysídleného po druhé světové válce do Německa, i zahraniční turisté. Nejen kvůli nim byl před 10 lety místními obyvateli dávný Krabatův mlýn znovu postaven a otevřen pro veřejnost, což místním přineslo spoustu nových pracovních příležitostí. My jsme absolvovali prohlídku mlýna, zhlédli kreslený film Karla Zemana Čarodějův učeň a k obědu si dali výborné lívance. Po mlýnu nás čekaly ještě dvě věci. První z nich byla prohlídka školy. Celá škola je prosklená, ale zároveň neklimatizovaná, proto v horkých dnech (které byly i v době naší návštěvy) jsou hodiny zkráceny z běžných 45 minut na 30. Půdorys budovy je ve tvaru písmena J podle jména školy – Johanneum. Po prohlídce školy jsme zamířili do historického centra města a hned poté jsme se rozešli do rodin. Odpolední program byl každý den na rodinách a většina z nás ho měla velmi pestrý – výlet do Drážďan, návštěva lanového centra nebo koupání v jednom z mnoha okolních jezer vznikajících jako důsledek již výše zmíněného ukončení těžby hnědého uhlí.
Ve středu jsme měli v plánu pouze jedinou věc. Tou byla prohlídka hnědouhelného dolu Welzow-Süd v Braniborsku. Návštěva zde ale neznamenala nějaké chození po muzeu, nýbrž komentovanou projížďku v terénním automobilu dolem. Dostali jsme se do míst, kam se v příštích letech zakousnou lopatky těžebních strojů, aby nejdříve odkryly zeminu, a tak se dostaly až k samotnému ložisku uhlí. Dále jsme se dozvěděli, že Lužice stále ještě ukrývá 13 mld. tun uhlí. Opět jsme se dostali k historii a současnému uzavírání dolů. Dnes v celé oblasti zůstaly doly čtyři, které zásobí tři elektrárny. Nejbližší od dolu, který jsme navštívili, byla dnes jedna z nejmodernějších tepelných elektráren na světě Schwarze Pumpe. Na její předchůdkyně z dob NDR „nevzpomínají” zrovna šťastně naše pohraničí hory, protože to byly právě východoněmecké (a polské) elektrárny, které zapříčinily v 70. a 80. letech jejich devastaci kyselými dešti. Dále nás průvodce vzal i na místa, kde je již těžba ukončená a kde proběhla nákladná revitalizace. Krajina byla dokonce vymodelovaná tak, aby vypadala jako před zahájením těžby. Velmi nás překvapila informace, že k poslednímu bourání vesnic došlo ještě před šesti lety. Náhrada nuceně opouštěného bydliště byla však velkorysejší než v minulosti. Těžební společnost všem lidem postavila nové domy (včetně zahrad) a uhradila jim veškerý majetek až do posledního keře rybízu, který museli na místě zanechat. Ještě jednu věc bychom zmínili – česká stopa se najde i tady, protože majitelem všech dolů i elektráren je česká EPH patřící do skupiny PPF Petra Kellnera.
Čtvrtek byl opravdu velmi nabitý. Dopoledne jsme si prohlédli kopii starého slovanského hradiště Raddusch z časů makýze Gera. Zde jsme si zkusili střelbu z luku a prohlédli jsme si expozici tamního muzea. Odpoledne jsme strávili projížďkou na kánoi po řece Sprévě v oblasti, která se jmenuje Spreewald. Řeka zde skoro neteče a připomíná spíše kanál. Jeli jsme po dvojicích a délka naší trasy byla přibližně 4 km. Na zpáteční cestě jsme spojili pět kánoí dohromady a stali jsme se tak místní atrakcí. Po příjezdu do přístavu si nás dokonce jeho majitel fotil a chtěl naši fotku použít v propagačních materiálech své firmy. Celý den jsme si výborně užili a před námi byla poslední noc strávená v Německu.
Páteční ráno se neslo ve znamení loučení. Nejdříve jsme se rozloučili s rodiči našich Němců, poté se s námi přišel rozloučit i ředitel gymnázia a nakonec jsme se museli rozloučit s našimi vrstevníky. My jsme ale náš program pořád ještě nezakončili. Měli jsme totiž před sebou prohlídku hlavního města Saska – Drážďan. Započali jsme ji v parku u muzea Albertina a pokračovali jsme podél řeky Labe až na Theaterplatz, kde jsme si prohlédli operní scénu Semperoper a katolický kostel saského dvora. Dostali jsme se až k nedalekému baroknímu Zwingeru, nejslavnější německé obrazárně. Poslední naučnou zastávkou byl kostel Panny Marie, který po znovusjednocení Německa povstal z hromady suti do své původní nádhery.
Po prohlídce a po rozchodu, při kterém jsme měli možnost nakoupit dárky rodině, jsme vyrazili směrem do Kutné Hory.
Celý týden jsme si výborně užili, dozvěděli se mnoho o historii tohoto bývalého území Koruny české, procvičili své jazykové schopnosti a především poznali milé Němce, se kterými jsme si měli stále co říct.
Na závěr bychom chtěli ještě jednou poděkovat všem hostitelským rodinám, německým učitelkám, které chystaly program, a našim učitelům, díky kterým jsme mohli do Německa vycestovat. Nezbývá tedy než popřát studentům němčiny v letošní tercii, aby zvládli a užili si jak podzimní návštěvu Němců v Kutné Hoře, tak svůj týden v Německu v červnu 2019.
Vojtěch Zvolský a Karolína Mazaná, V4A
